Svěrák v zasedačce a Cimrman v galerii!

Který den je nejvhodnější pro setkání s tvorbou největšího Čecha, i když tedy pouze "virtuálního",
a proto v této anketě diskvalifikovaného? Nejspíš apríl, že. První duben se proto stal dnem, který si vybrali organizátoři z agentury Gejzír společně s vystavovateli v "galerii pre" pro zahájení výstavy věnované životu a dílu Járy Cimrmana i šiřitelům jeho odkazu.

Poté, co navštívil se svými kolegy generálního ředitele PRE Drahomíra Rutu, popovídal jsem si chvilku v zasedací místnosti GŘ s jedním z objevitelů díla Járy Cimrmana a zakládajícím členem "jeho" divadla. Zdeněk Svěrák má možná k elektroenergetice blíže, než byste čekali...

Vynález Járy Cimrmana Járovka, tedy žárovka, je dostatečně znám. Podílel se tento velikán ještě na nějakých dalších energetických objevech?

On kromě žárovky vynalezl třeba pojistky nebo transformátor, ale vždycky přišel o něco později než Edison, což jsme zachytili ve filmu Jára Cimrman ležící, spící. Takže jedině ty dvojdílné plavky – s těmi přišel včas.

Obraťme teď pozornost na Vaši osobu, na Váš osobní vztah k energetice, který jste vyjádřil společně s Vaším synem ve filmu Obecná škola a Vy osobně v textu písně Elektrický valčík ("Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud...") Co Vy a elektřina?

Já jsem se narodil tady v transformační stanici Praha-Jih. A když se narodíte v transformační stanici, tak musíte mít k elektřině blízko. Můj tatínek tam byl nejdříve tzv. manipulantem na rozvodně a pak se stal dokonce vedoucím celé té stanice a jeho snem bylo, abych i já to po něm převzal. Měl jsem tedy studovat elektrotechniku – stejnoproud, ale na poslední chvíli jsem z toho cuknul, protože jsem k tomu vůbec neměl talent. Takže všechny ty voltmetry a ohmmetry, které pro mne schraňoval, si vzal s sebou do hrobu.

A ten Tranďák, kterého hrajete v Obecné škole (co mu sebral synek z kola blatníky), byl vlastně Váš tatínek?

To byl tatínek, ano. Ona vlastně celá ta Obecná škola je autobiografická.

Máte nějakou vzpomínku na dětství ve spojitosti s elektřinou?

Já už jsem se zmínil, že jsem se narodil v té stanici, a tam bylo několik transformátorů chlazených ventilátory – a ty, zejména v létě, byly neustále v chodu. Čili já jsem vyrůstal
v neustálém hukotu a nic jsme neslyšeli. Takže teprve když se vypnuly, tak nám připadalo, že se něco stalo: "Co to je, vždyť jsou slyšet ptáci!?" Jako mlynář, když si zvykne na chod mlýna.

Takže to ticho signalizovalo, že se něco stalo.

Ano. A také každá bouřka, to je v Obecné škole rovněž zachyceno, že každá noční bouřka znamenala, že se lidé nevyspali, že jim zvonili telefony, že tamhle někde uhodilo, kde to je, a tzv. "linkaři" vyjížděli opravit vysoké napětí. A mně to připadalo jako povolání velice dobrodružné, ale také nebezpečné, protože několik tatínkových kamarádů uhořelo.

Ještě bych rád změnil téma a zeptal se Vás na zásadu neangažování žen ve vašem divadelním souboru. Hodláte i nadále ctít tuto Cimrmanovu tradici, nebo uvažujete prolomit v tomto směru někdy ledy a obsadit do vašich her i ženy?

Stále to platí, osvědčilo se to. Teď už by nás to asi tolik neohrožovalo, ale když jsme byli mladí, tak ta ženská, která by jistě byla mladá a pěkná, by nám určitě nadělala v souboru paseku. Takhle jsme se tomu vyhnuli a už u toho zůstaneme. Vždyť za dva roky budeme slavit čtyřicáté výročí.

Ještě jedna typicky energetická otázka. Nesvítíte někde zbytečně?

Nesvítím. I když jsme měli levnější proud, tak já jsem byl navyklý: "Zdeno, zhasni – svítíš zbytečně." Takže když přijdu na to, že jsem třeba nechal na chalupě svítit celou noc světlo ve sklepě, kde je čtyřicítka, tak se z toho nezblázním, ale lituju toho. Říkám si: "Škoda, blbče..."

A úplně na závěr: Měl jste jako školák rád diktáty?

No, diktáty moc ne, já jsem měl radši slohové práce. Protože to byla snad jediná věc, v které jsem vynikal.

A pak už byl nejvyšší čas naše povídání ukončit a vyrazit v těsném závěsu za panem ředitelem Rutou a panem Svěrákem i jeho kolegy z Divadla Járy Cimrmana do "galerie pre", abychom nenarušili program vernisáže výstavy JÁRA CIMRMAN – SVĚTOBĚŽNÍK A VYNÁLEZCE, která je věnována Mistrovu životu a dílu i historii jeho divadla. Poté, co je generální ředitel PRE v naší galerii srdečně přivítal, se totiž výše zmínění pánové rovněž neméně srdečně ujali zahájení nové výstavy.

Zdeněk Svěrák ve svém proslovu připomněl některá známá i méně známá fakta a události ze života téměř zapomenutého génia Járy Cimrmana, o jehož nezapomenutelnost Divadlo Járy Cimrmana usiluje a přispívá k šíření jeho odkazu a myšlenek svou činností. Dozvěděli jsme se kupříkladu o jeho přátelství s T. G. Masarykem, takže by "tatíček prezident" jistě nic nenamítal, kdyby se dozvěděl
o přejmenování "jeho" Žižkovského divadla na Divadlo Járy Cimrmana poté, co se v této budově, v níž od roku 1992 působí, ansámbl DJC náležitě zabydlel.

Vernisáž výstavy vyvrcholila okamžikem, kdy se k panu Svěrákovi připojili jeho kolegové Petr Brukner a Jan Hraběta a v triu zapěli výše zmíněný energetický opus Elektrický valčík. Tímto aktem byla výstava definitivně zahájena a přítomní návštěvníci odměnili účinkující zaslouženě dlouhým potleskem.

  1 – 2    Zobrazeno 1 z 1