Rtuťové výbojky

Jsou vlastně vedle obloukovky nejstarším zdrojem světla. Dokonce již Toricelli pozoroval světélkování rtuťových par ve vakuu (při pokusech s tlakoměrem). Takže již v první polovině 19. století (kolem roku 1830) byly prováděny pokusy s hořením oblouku mezi uhlíkovými elektrodami v baňce naplněné rtutí.

První komerční využití výboje ve rtuťových parách (pro terapeutické účely) bylo úzce svázáno
s možností tavení křemene, tedy s výrobou křemenného skla, a to již kolem roku 1895 (Küchova & Retschinskyho lampa). Prakticky okamžitě byly K. & R. lampy využity k osvětlování. To se v první fázi jevilo jako obrovský přepych, již vzhledem k ceně velice drahého taveného křemene. V roce 1903 se v USA začaly z těžkotavitelného alumo-silikátového skla vyrábět tzv. Cooperovy-Hewittovy lampy, středotlaké rtuťové výbojky. Trubice asi 1 metr dlouhá obsahovala velké množství rtuti a zapalovala se překlápěním. Tyto výbojky našly využití v průmyslovém osvětlování (v kombinaci se žárovkami), a díky vysoce aktivnímu záření také ve fotografických ateliérech.

V systematice sbírky jsou rtuťové výbojky vedeny v kapitole E (Tesla, TESLAMP) a F (ostatní výrobci).

  1 – 6    Zobrazeno 1 z 2