O sběrateli a sbírce

Kořeny

Stanislav Slabyhoudek je původem Pražák, dokonce Podskalák křtěný Vltavou. Na Výtoni, ve stoletém domě, který patřil až do roku 1967 rodině, vznikl zárodek unikátní sbírky. A jak? Ve spartakiádním roce 1960 se v centru Prahy objevily nové pouliční lampy osazené rtuťovými výbojkami. To světlo se tehdy čtrnáctiletému klukovi tak zalíbilo, že zatoužil mít nějakou takovou výbojku doma. To samozřejmě ještě nebyl počátek vlastní sbírky. Nastalo velké pátrání po výbojkách, ztížené odchodem z domova do internátu geologické průmyslovky v Příbrami.

První velký úspěch

Až o dva roky později objevil Stanislav, to už byl průmyslovák, kdo vlastně v Praze obhospodařuje veřejné osvětlení. K malé radosti osádky se jako první ocitla na ráně služebna tehdejšího podniku Veřejné osvětlení ve Spálené ulici, ve starém domě, který stál na místě dnešního vestibulu metra. Tamější zaměstnanci z toho určitě nebyli radostí bez sebe, protože se stali terčem soustředěného náporu kluka, který se z nich snažil vyrazit nějakou tu rtuťovou výbojku. Je třeba podotknout, že taková lampa se tehdy opravdu nedala nikde koupit, neboť vlastnit rtuťové výbojky bylo výsadou státních podniků. Rovněž se spálenými lampami se zacházelo jako se strategickým materiálem,
i nefunkční výbojky se musely kamsi vracet. Nicméně jednou se dole v chodbě za dveřmi objevily dvě velké krabice plné starých – a dokonce i nových – výbojek. Následovala blesková akce “přemístění pokladu na Výtoň“. Vedle prvních typů z holešovické Tesly se objevily i výrobky od Osramu, Mazdy, Philipse a podobně. Dnes jsou to unikáty.

Lovy beze zbraní (a bez peněz)

Mezitím výbojek přibývalo, návštěvy různých měst přinášely nové a nové lampy. Vždy bylo zapotřebí jenom najít toho správného člověka, ukecat jej a přesvědčit, že riziko prozrazení původu výbojek je minimální. K tomu je třeba podotknout, že za celá ta léta si nikdo neřekl ani o korunu.

Teslo, pohádko mládí ...

Rok 1964 ovlivnil život začínajícího sběratele zcela zásadním způsobem. Zatím se stále mohlo zdát, že jde jen o jakýsi koníček typu dětského sbírání známek nebo zápalkových nálepek, který vydrží maximálně do poloviny puberty. (Ostatně v průběhu desítek let se od té doby objevila řada sběračů různých osvětlovadel. Pokud je známo, do dnešní doby nikdo nevydržel, nebo se pečlivě skrývá – ačkoli to poněkud postrádá smysl sbírky, kterou je třeba udržovat, rozšiřovat – a ukazovat.) Obrovským zážitkem byla návštěva v holešovické Tesle, kde se díky bezvýhradnému pochopení vývojářů mohl Stanislav (stále ještě ne sběratel!) podívat, jak se výbojky vyrábějí a jak funguje jejich vývoj. Vztahy mezi vývojáři a nastávajícím sběratelem se změnily v osobní pouto a udržely se po desítky let … až do současné doby, která bohužel přinesla nejprve zrušení vývojových pracovišť, a nakonec i zánik firmy jako takové.

Chceš do světa? Uč se jazyky!

V té době začalo být v tehdejším Československu jakési sběratelské “těsno“ – shromažďování výbojek se rozšířilo o sbírání žárovek všech typů a získávání dalších vakuových výrobků s výjimkou elektronek (ale ne fanaticky, neboť některé elektronky byly OPRAVDU moc pěkné). A ještě to nebylo ono! Co se vyrábí v cizině? A jak? Zákonitě tedy následovala fáze intenzivních návštěv technické knihovny a zásadní zjištění – bez cizích řečí to jaksi nepůjde. Takže k povinné (a samozřejmě nenáviděné) ruštině i nepovinné němčině u soukromé učitelky přibyla na průmyslovce angličtina, po zavržení loudavého tempa televizních kurzů s “missis“ Šebesťákovou pokračoval už jen jako samouk. To byla také doba prvních korespondenčních kontaktů se zahraničními firmami.

Pořádek musí bejt

Sbírka se stále rozrůstala, ale neměla náležitosti; postrádala především řádnou dokumentaci přírůstků. Až v roce 1969 se stala sbírka tím, čím má každá pořádná sbírka být. Vznikla kartotéka a sešit se soupisem inventárních čísel. Nicméně když se po pár letech začal počet kusů přibližovat ke dvěma tisícům, bylo nutno přebudovat celý systém. Znovu a co nejlépe popsat přírůstky, každý pokud možno zdokumentovat obrázkem na kartotéčním lístku. Světelné zdroje bylo zapotřebí roztřídit do skupin podle určitých kritérií, tedy podle způsobu vzniku světla (základem bylo třídění na žárovky, zářivky a výbojky), a tyto skupiny dále zjemnit uvnitř ka·dé kategorie). Dnes je prakticky každý kus ve sbírce veden s fotografií, případně schématem zapojení a technickými podrobnostmi. Ještěže se později dala udělat spousta věcí v pracovní době ... Dlužno podotknout, že zaměstnání dispečerského typu to naštěstí umožňovalo, aniž by sběratel musel rezignovat na svou ctižádost dělat každou práci co nejlépe.

Bydliště a skladiště – jak se to rýmuje

Změna zaměstnání přinesla Stanislavovi v roce 1973 odchod z Prahy do Kralup nad Vltavou, jež se sběrateli staly domovem na dlouhá léta (čti: dodnes). Práce ve směnových laboratořích nové rafinérie umožnila svým charakterem doplňování poznatků o světelné technice, intenzivní studium cizích časopisů a patentů. V průběhu dalších let bylo možno, a zároveň i nutno, prostudovat veškeré patenty, které se nějakým způsobem týkaly světelných zdrojů. Panelákový byt 3 + 1 se od přidělení v roce 1975 poměrně rychle změnil z příbytku na skladiště žárovek, výbojek a zářivek, a také desítek kilogramů různých tiskovin. Prostor v předsíni, kde mívají slušní lidé obvykle šatní skříně ve zdi, se originálně proměnil po zabudování polic pro bedny se žárovkami. Také dvě stěny obývacího pokoje “ozdobila“ namísto obrazů výstavka žárovek. Stejně tak se zvláště vyvedené lampy dostaly do proskleného příborníku, a moc pěkné dekorativní krabičky obsadily vršky všech skříní. Nade vši pochybnost bylo zjištěno, že pod postele v ložnici se vejde několik kufrů, a ještě několik pořádných krabic s velkými exponáty se dalo vecpat za skříň tamtéž – vždyť úplně stačilo odtáhnout ji jen o půl metru od zdi!

Veselé historky z obývání

Tohle ovšem v rodině vyvolávalo dosti protichůdné reakce. Vytvořená zákoutí se velmi zamlouvala všem rodinným kočkám, ovšem poněkud méně byla uchvácena manželka sběratele. Mezi tím vším
(a obvykle volně pohozenými dráty s vysokým napětím) se vedle sběratele, manželky a zvířat pohybovaly i dvě malé děti. Ke krizovým situacím docházelo kupodivu jen zcela výjimečně – třeba když paní domu zašlápla chudinku 2000W halogenovou žárovku, kterou na podlaze opravdu nebylo moc vidět (přes odnášené dítě), nebo když při zkoušení neonových trubic vysokým napětím napojil sběratel namísto neonů sám sebe :-).

Pan sběratel

V roce 1978 se stal pan Slabyhoudek členem Klubu sběratelů kuriozit. Jeho exponáty a sběratelské zkušenosti z něj dělaly zcela jistě více jak právoplatného člena.

Vzestup...

Od té doby se mnoho změnilo. Komunální volby po pádu minulého režimu přinesly panu Slabyhoudkovi na několik let pozici zástupce starosty v Kralupech nad Vltavou, v roce 1993 živnostenský list, odchod z Kaučuku a “zaměstnání světlem“ takříkajíc na plný úvazek. Získání velmi slušných prostor v bývalé tzv. společenské místnosti v paneláku na kralupském sídlišti Cukrovar znamenalo nejen umístění firmy, ale také dost místa k vybudování muzea světelných zdrojů, nebo, chcete-li, muzea žárovek. S přispěním ČEZ, a. s., a s půjčkou od města bylo v letech 1996-7 možno vyrobit slušné výstavní vitríny a umístit do nich asi 1500 exponátů. Skladovací prostor pak umožnil “zlidštění“ bytu po přestěhování části sbírky. Toto soukromé muzeum se stalo známým nejen u nás, ale ještě mnohem více se proslavilo v cizině (doma není nikdo prorokem).

... a pád

V dalších letech se situace bohužel změnila. Ačkoli sbírka vzkvétala a byla nepřetržitě doplňována novými exponáty (ožebračování rodiny se ovšem nezbrzdilo), nebylo možno udržet muzeum v provozu. Povodně v srpnu 2002 zcela zničily vybavení živnosti i muzea. Následovaly půjčky (pro předdůchodový věk dóóóst drsné), naprosto nezbytné rekonstrukce prostor a nejistota, co dál. Alespoň že se na poslední chvíli podařilo zachránit všechny exponáty. Ostatně – kdo tehdy čekal vodu skoro deset metrů nad obvyklou úrovní Vltavy?

Jako bájný fénix (z vody, ne z popela)

Trochu radostnější bylo zjištění, jak obrovské a netušené možnosti přinesl internet. Zatímco dříve bylo zapotřebí někam napsat a na kýženou odpověď čekat třeba týdny, nyní je to otázka minut. Po síti se spojili nikoli proletáři všech zemí, ale specializovaní sběratelé světelné techniky. Zmizelo pracné a pomalé korespondenční získávání údajů o různých světelných zdrojích.

O světle odjinud

Ve světě je tak 20 - 30 skutečných sběratelů. Někteří se specializují jen na staré žárovky, jiní přibírají lampy pouličního osvětlení, několik sběratelů se věnuje i moderním a nejnovějším světelným zdrojům a jejich technologii. Jiní si dokonce lampy sami vyrábějí, staré renovují (ač se to zdá neuvěřitelné, i historická žárovka s prasklým vláknem se dá opravit). Bohužel došlo k jedné nepříjemné situaci. Tou je generační výměna u výrobců světelných zdrojů. Mladá generace vývojářů v některých firmách už nemá vztah k tomu, co vyvíjí a vyrábí, a nový světelný zdroj je jen zdrojem zisku. Nemají zájem o zachování vzorků pro budoucnost. Neodpovídají na dopisy ani e-maily s prosbami o pomoc, protože to považují za ztrátu času.

Jaro 2006 – světový rekord, nové snímky starých lamp

Sběratel Stanislav Slabyhoudek: "Při sčítání na konci roku 2005 jsem zjistil, že počet exponátů dosáhl a překročil magickou hranici 10 000 kusů. Tím se tato sbírka stala zcela nepochybně největší sbírkou světelných zdrojů v soukromých rukách na světě. Dovolte nyní malou odbočku k historii sbírání. Vůbec nejvyšším počtem exponátů se dnes pyšní Technické muzeum v Baltimore (Maryland, USA). Přes 60 000 exponátů muzeum získalo odkazem rodiny Hugh Francise Hickse. Šedesát let pilného sbírání, dobrých finančních možností, obchodní duch a pozice tvrdého vyjednavače (o cenách samozřejmě) vynesla bývalého dentistu na nejvyšší sběratelskou příčku. Ačkoli je to pro mne jen slabá náplast, rozdíl mezi charakterem i velikostí našich sbírek prostě musel vzniknout již primárně díky odlišným podmínkám. Něco jiného bylo sbírat v nekonečně velké Americe s nekonečným množstvím starých opuštěných baráků a fabrik, které vypadají jako kulisy béčkových hororů. Ráj pro sběratelského solitéra a velikána, který navíc určuje vlastní ceny a tvrdě je prosazuje. Čas od času zjišťuje sběratel, že dokumentace sbírkových předmětů, která byla považována dvacet let za docela vyhovující, se stala, tak říkajíc, poněkud řídkou. Prostě to, co stačilo před dvaceti lety, už neodpovídá novým potřebám. Jednoduché je to v případě zhotovení nových fotografií. Pak stačí využít zkušeností získávaných od dětství, zkombinovat je s novou technikou, nejlépe digitální a obětovat čas od času jednorázově pár hodin k nafocení zvládnutelného množství exponátů, což lze odhadnout tak na sto až sto dvacet kusů. Takto lze v průběhu předkremačního období pomalu doplnit fotodokumentaci v kvalitě, se kterou může být sběratel spokojený, a připravit tak sbírku následníkovi. To je i případ novějších fotografií. Ale pořizování nových fotografií občas přinese výrazná a příjemná překvapení. Některé světelné zdroje odpočívaly v bednách dobrých dvacet let. Při novém focení a podrobné prohlídce najednou vycházejí najevo dosud skryté detaily, které se kdysi nezdály důležité. Uchycení vlákna, charakteristické technologické zvláštnosti, odkrytí technologie foukání baňky, vnitřní nápisy. Na základě poznatků léta získávaných najednou lze časově zařadit ty moc pěkné, ale jinak anonymní žárovky, přiřadit k nim třeba jména výrobců, způsob použití a podobně. A ještě při závěrečném editování na počítači lze ledacos najít. Horší je to v případě, že se jedná o data, která byla kdysi ztracena, třeba jen proto, že mladý nadšenec neopsal vše, co bylo možno nalézt na hnusně zaprášené baňce, zašmírované a potažené navíc pavučinami. Úkolem číslo jedna v době nerozvážného mládí bylo přírůstek co nejrychleji očistit, vyleštit a někde – kdekoli – vystavit. Jenže všechno, co bylo napsáno na baňce, zejména fabrické poznámky, bylo často ztraceno. Na starých baňkách se mohou nacházet například signatury obsluhy při výrobě, výrobní data, technologické poznámky, nálepky s údaji napětí a proudu. A podobně. Pokud byla data nalepena na papírku a taková papírová nálepka byla velmi chatrná, skoro nikdy se po vyleštění nezachovala. Proto žádám dárce nebo prodejce, aby nikdy starý exponát nečistili, ale nechali jej ve stavu nálezu. Bohužel si lidé často myslí, že dokonalým vyleštěním zvýší finanční hodnotu vzorku..."

Současnost