Hokejisté PRE se střídavými úspěchy

Pražská energetika sehrála čtyři utkání spíše s negativní bilancí. Zastavení první bylo ve Slaném.

Do tohoto města, hodinku severozápadně od Prahy, nás pozvala parta prý spíše dědků než hokejistů – tedy tak o sobě alespoň mluvili. Možná nás v to sobotní ráno mohla varovat cedulka s rozvrhem hodin na ledovou plochu, kde v čase k našemu zápasu bylo napsáno „Old boys Kladno“. A taky za chvilku začali přijíždět kluci mezi padesáti a šedesáti lety věku. Před zápasem jsme přistoupili na jejich požadavek nehrát do těla a nepoužívat tvrdé střely, tzv. golfáky. Jenže tím jsme jim dali nečekanou výhodu. V týmu proti nám totiž stáli samí bývalí hokejisté ostřílení stovkami a tisíci zápasy z třetí nejvyšší soutěže, ale například i jeden několikanásobný mistr republiky a reprezentant, i když jen národního „B“ týmu.

A my? Opět jsme trpěli naším syndromem – neschopností prodat všechno to, co předvádíme na tréninku. Byli jsme zakřiknutí, pomalejší, méně důrazní. A výsledek? Jeden gól za druhým v naší brance, jen s největší námahou odvrácené kombinační akce soupeře a v útoku téměř bezzubost. V polovině zápasu jsme navíc přišli o centra první lajny Rudu Červenku, kterého trefil puk vyražený brankářem a udělal mu v obličeji prakticky druhý otvor do pusy. A tak pro něj zápas skončil v nemocnici na Vinohradech látáním krvavé rány. Přece jen se nám tu a tam podařilo nějaký gól dát, ale soupeř, kdykoli jsme se jen trošku přiblížili, hned přidal, zapojil dovedně nějaké ty nenápadné a rozhodčím přehlížené háčky a držení a žádné drama nepřipustil. Porážka 11:5 je krutá, ale poučná. Odvetu plánujeme po uzávěrce těchto stránek, ale určitě se o ní příště zmíníme.

Dalším soupeřem nám byla parta mladíků, kteří mají svůj „domácí“ led na stařičké Štvanici. Tam jsme se opravdu těšili. Vždyť mnozí z nás dělali první krůčky na bruslích právě na tamější „nudli“ – tedy kluzišťátku za hokejovým hřištěm, na legendárním stadionu odehráli své první opravdové zápasy a připomněli si mnohé další hokejové zážitky. Ti mladší v hokejové šatně pod slabou žárovkou a dřevěnými krovy jen tiše poslouchali 20 i 30 let staré historky z ostrova. Před nástupem k utkání to někteří nevydrželi – na pověstnou nudli skočili v plné hokejové zbroji a objeli si malé kolečko – pro vzpomínku i pro potěšení.

Ale pojďme k zápasu. Bylo to jedním slovem zklamání. Kvalita ledu mizerná, voda na některých místech nezamrzla ani do konce utkání, mihotavé světlo málem ani neumožnilo zahlédnout puk letící ve výšce v pozadí potemnělých tribun, a přiznejme to – i mírné podcenění soupeře, to vše znamenalo, že jsme si utkání příliš neužili. Horko těžko jsme uhráli remízu 2:2, a přestože jsme po celý zápas měli převahu, byli jsme rádi, že utkání vcelku rychle skončilo. V šatně jsme pak konstatovali, že teď už je možné zimák na Štvanici zbourat.

Odveta na našem domácím ledě na Slavii byla mnohem lepší. Na soupeře jsme si posvítili, a protože naše lavička byla přeplněná a soupeřových hráčů přijelo jen osm, trochu jsme ho i posílili. Po bezproblémovém průběhu jsme nakonec zvítězili 9:8, když jsme téměř po celý zápas vedli a zahráli si skutečně všichni, kteří přišli.

Poslední zápas loňského roku nás zavedl opět do Sazka Areny ke střetnutí s týmem společnosti Brema. Ten jsme v minulosti již třikrát snadno porazili a nebyl důvod si myslet, že tomu bude tentokrát jinak. Jenže … Rozhodčí (Ladislav Blažek – obchodní manažer HC Slavia, který utkání pravidelně rok co rok organizuje) nám řekl, že budeme hrát bezkontaktní hokej, aby se nikomu nic na konec roku nestalo. Tak jsme to respektovali, ale už při prvních soubojích na ledě bylo jasné, že to tentokrát nebude tak jednoduché. Než jsme se rozkoukali, dostali jsme dva góly, v útočné fázi soupeř používal k obraně hokejky jinak než jen na hraní a jiskřilo to více, než bylo zdrávo.

Záhy jsme pochopili, že hráči Bremy jsou většinou na tribunách a tým je posílen čistě za účelem vítězství za každou cenu. Přesto jsme se rvali a bojovali, ale tentokrát to nestačilo. Konečný stav 11:5 pro soupeře znamenal v jejich řadách nelíčenou radost. My ji Bremě přejeme, zvláště když byla poslední. Její vítězství bylo – řečeno s Mirkem Dušínem – „nečestné a nesportovní“, slíbený bezkontaktní hokej zaplatil například Honza Švehla čtyřmi zlomenými žebry a dalšími dvěma prasklými. Ostatní hráči přinejmenším dokonale otrávenou náladou, protože jsme se mimo jiné dozvěděli, že už před zápasem bylo v šatně soupeře jasně řečeno, koho mají likvidovat a pokud možno vyřadit ze hry a že pro vítězství se tentokrát musí udělat opravdu všechno. Zřejmě by nebyl problém pro příští utkání postavit také nějaký silný tým, ale má to smysl? A tak už si s firmou Brema, lépe řečeno s jejími hokejovými nádeníky, ani zahrát nechceme.

Takový byl tedy hokejový konec roku našeho týmu. Nějaké zápasy jetě určitě odehrajeme, například odvetu se Slaným, a určitě Vás – naše fanoušky – o popis průběhu ani výsledky neochudíme.