Sedmička je šťastné číslo

Slunce takřka v nadhlavníku, teploměr úspěšně atakující třicítku, obležené pláže pískovny, příjemná vodní hladina s typicky domácí nazelenalou barvou, roztékající se asfalt, prašná cesta a více než padesát odhodlaných závodníků – takové byly základní podmínky již sedmého triatlonového přeboru energetiků, který je možná známější pod zkratkou ENMAN.

 

Plážoví povaleči u bývalé pískovny v Sadské možná nevěřícně zírali, když se mezi jejich dekami začali rojit muži i ženy s číslicemi namalovanými na ramenech a lýtkách. V očích polehávajících krasavic, svalovců i celých kyprých českých rodinek byl vidět otazník. Jak se vůbec někdo může pustit v takovém pařáku do závodění? Plavání je ještě jakžtakž pochopitelné, ale 10 km (ženy) či 15 km (muži) na kole, a k tomu navíc 2 km (ženy) nebo 3 km (muži) běžet? A to všechno v čase oběda? To není normální...

 

Je to normální a bylo to docela fajn. To potvrzuji jako jeden z těch 48 mužů a 9 žen, kteří se krátce po 13. hodině v sobotu 7. srpna 2004 pustili do boje s časem, se soupeři i se sebou samým. Plavecká část? Žádná rekreace,

ale od počátku pěkně ostré tempo. Nejrychlejší muž nepotřeboval na třístovku ani tři a tři čtvrtě minuty, trať o sto metrů kratší pokořila nejrychlejší žena za rovné čtyři minuty. A dál to šlo ráz na ráz, z vody ven, do treter, popadnout kolo a hurá na další část. Čelní šestičlenná skupinka mužů prolétla patnáct kilometrů pod dvacet pět minut, ženy zvládly desítku ve větších rozestupech a ta nejrychlejší za necelých dvaadvacet minut. Ani ostatní nebyli na projížďce, ale tlačili se proti nepříjemnému větru, který alespoň trochu zmírňoval stupňující se vedro. Nástup stíhal nástup, a tak možná nikoho ani nenapadlo, že se projíždí v lese proslaveném spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Nejtvrdší byl určitě závěrečný běh, síly ubývaly, mnozí šli (ano, doslova šli) už jenom „na vůli“. V běhu rozhodl o svém celkovém vítězství Robert Žáček ze SČE a mezi ženami Dáša Matějková z VČE.

 

Ale i ostatní závodníci měli o co bojovat. Například si vraceli porážky za minulé ročníky, nebo když otec porazil syna, a nebo když bojovali o firemní prvenství. Tak se třeba stal nejlepším triatlonistou PRE Miroslav Slavík (přičemž lépe umístěný Jan Švehla se v této kategorii vzhledem ke svým takřka profesionálním kvalitám prostě nepočítal) a z žen PRE byla nejlepší Věra Velíšková. Mimochodem, žen z naší firmy by mohlo být na startu více, alespoň v minulých letech tomu tak bylo.

 

Být redaktorem bulvárního listu, hledal bych nějakou vadu na kráse či něco špatného. Ale to bych asi nic nenapsal, protože tento závod se opravdu vydařil se vším všudy, a to díky organizátorům z PRE v čele s Jiřím Horkým, díky závodníkům, kteří ctili zásady fair play, a také díky i kolemjdoucím a kolemjedoucím lidem, kteří závodníky tolerovali. A bude-li platit zásada dosavadního střídání počasí, můžeme se na osmý ročník v roce 2005 těšit: bude zima a studená voda, což nás všechny požene do cíle ještě rychleji...