Věčný souboj Bílí – Barevní

Hokejovou halou Slavie ve Vršovicích se rozlehne ostrý hvizd, hloučky protahujících se, přihrávajících si a střílejících hráčů se sjedou do jednoho chumlu ve středu kluziště, a tak si slovo bere všemi uznávaný trenér: „Tak, borci, teď si dáme tři kolečka, od začátku tak na šedesát procent rychlosti, mezi modrými čarami každý střídavě klekne tak třikrát na kolena, z kruhu na vhazování za brankou až na půlku naplno zasprintuje a pak vypustí jízdu zase sem, a pak to ještě dvakrát zopakujeme! Jasný?“ Na odpověď ani nečeká a rozjíždí pestrobarevného hada hráčů první – pěkně vzorem pro ostatní. A sotva skončí první cvičení na rozbruslení, zahřátí a rozhýbání, přichází na řadu puk a cvičení obratnosti, spojené s nájezdy na brankáře, protože ti se také musí připravit. Střely švihem, golfákem i blafáky neberou konce. A pak přicházejí na řadu samostatné nájezdy. Souboj jeden na jednoho je výzvou, ale také stresující záležitostí. Když je totiž střelec neúspěšný, čeká ho za přísného dohledu ostatních hráčů sprint přes celé hřiště, zakončený ostrým zabrzděním za brankou na druhé straně a nárazem fiktivního soupeře na mantinel. Proto je lepší nájezd proměnit, pak stačí přesprintovat jen polovinu hřiště a zbytek „mazácky“ vypustit.                                                        

Čas rychle plyne a z pravidelné hodinky a půl je už třetina pryč. Opět ostrý hvizd trenéra zastavuje dění na kluzišti, puky mizí z ledu až na poslední, se kterým se hraje tréninkové utkání Bílí – Barevní. Akce se střídají na obou stranách, tu a tam puk pleskne o síť a úspěšný střelec se zaraduje. Jindy zase – v případě úspěšného zásahu brankáře – se ozve uznalé poklepání hokejkou na led od jeho spoluhráčů. Do hry se čas od času ozve rada trenéra či jiného zkušenějšího hráče některému z mladších nebo méně zkušených borců. Hráči se střídají nejprve podle taktiky, později podle dostatku sil, až klakson najíždějící rolby na úpravu ledu oznámí konec tréninku.

Zpravidla tak probíhají pravidelné sobotní večery na zimním stadionu Slavie, kde zdokonalují své dovednosti všichni ti, kteří si v PRE chtějí zahrát hokej. Kromě tréninků sehrají naši i pár zápasů se sobě rovnými soupeři,  avšak do žádných pravidelných soutěží se nechtějí pouštět, protože to je jednak finančně a časově náročné, a ne vždy je to zcela fér. Mnohé týmy s cílem vyhrát za každou cenu hledají posily i mimo své řady, utkání jsou pak zbytečně vyhecovaná, mnohdy se zraněními, ale každopádně bez potěšení. A o to potěšení ze hry nám jde hlavně. Především psychický relax a přiměřená fyzická zátěž jsou pak zřejmě tím hlavním mottem, proč dáváme přednost hokeji před sobotní televizí.

Nevěříte? Tak si to přijďte vyzkoušet. Každý má dvířka v mantinelu ze střídačky otevřená! Samozřejmostí jsou rovněž pravidelné hodinky bruslení, které pro bruslaře-nehokejisty jednou měsíčně (o vánočních svátcích i častěji) na zimním stadionu v Edenu probíhají.