Informace o vystavujících umělcích

Jim Avignon (*1968, žije v Berlíně)

Jim Avignon působí jako malíř, hudebník, designér a konceptuální umělec. Jeho obrazy vznikají často v kontextu hudebních klubů a techno scény a je možné je chápat jako výraz dnešní společnosti a stále více se zrychlujícího světa. Vztah mezi mužským a ženským světem spolu s pocity nadšení a selhání ovlivňují soužití mezi lidmi. Avignon se snaží tento radikalizovaný životní styl zachytit ve svých obrazech a zůstává nezodpovězenou otázkou, zda je jeho postoj souhlasný nebo kritický. Ve své malířské tvorbě se autor zaměřuje na svět hip-hopu, komiksů, plakátů a street artu. Jeho obrazy zpravidla vznikají rychle a jsou výrazem spontánnosti a pomíjivosti. Jako podklad pro své obrazy používá náhodně vybrané materiály, které má zrovna k dispozici. Jedno ze dvou zde vystavených děl s motivem čtyřlístku, ve kterém jsou vyobrazeny čtyři obličeje, například namaloval na složený a pomačkaný plánek Metropolitního muzea umění v New Yorku. Jeho obraz „Womanizer“ znázorňující smějící se masku, ze které trčí obuté ženské nohy, vzbuzuje rozporuplné pocity.

Mona Breede (*1968, žije v Karlsruhe)

Mona Breede vystudovala obor fotografie na Bavorské státní škole fotografie a poté v letech 1992 až 1998 pokračovala ve studiu grafického designu a fotografie na Státní vysoké škole designu u Guntera Rambowa a Thomase Strutha. Je držitelkou několika ocenění (v roce 2013 získala Cenu Hanny Nagelové) a od roku 2011 je docentkou v Centru pro kulturální studia při Technologickém institutu v Karlsruhe. V letech 2014 až 2016 vytvořila Mona Breede pro EnBW projekt, kdy fotografovala zaměstnance koncernu v jejich pracovním prostředí. Jednalo se o zaměstnance elektráren v různých lokalitách i zaměstnance interních útvarů poskytujících služby, o ženy, muže, mladé i starší zaměstnance, praktikanty, externí spolupracovníky, ale také členy představenstva společnosti – ty všechny zachytila pomocí fotoaparátu v jejich vlastním pracovním prostředí. Přitom sledovala především to, aby fotografie působily reálně a autenticky a nebyly nijak přikrášlené. Tato akce realizovaná v EnBW je součástí projektu s názvem „men at work“, který byl spuštěn v roce 2012. Projekt se zabývá změnami na pracovištích v nejrůznějších odvětvích. Jinou část tohoto projektu realizovala Mona Breede například ve firmě SAP SE.

Simon Czapla (*1983, žije v Kostnici)

Simon Czapla studoval nejdříve na Vysoké škole grafického designu a výtvarného umění ve Freiburgu a poté na Umělecké akademii v Karlsruhe. Byl žákem profesorky Leni Hoffmann. Svými pestrobarevnými hyperrealistickými obrazy vzbuzuje u pozorovatele opakovaně údiv. Má slabost pro kuriózní až fraškovité motivy. Jeho kombinacemi nesourodých obrazů a prvků, vybočujícími z teorie kultury, i spojením lidského a zvířecího světa se autor řadí k uměleckému žánru fantasy a virtuální reality. Pro tyto směry je charakteristická zdánlivě pravá reprodukce výjevů, jako je například opulentnost. Jeho velkoformátová malba „Tatérka“ překvapivě zasazuje typický fenomén dnešní doby do prostředí šlechtického dvora v 18. století. Simon Czapla je držitelem ceny, kterou uděluje EnBW v rámci výstavy na podporu umění „Ateliereinblicke“ (Pohled do ateliéru), z roku 2012.

Andreas Gefeller (*1970, žije v Düsseldorfu)

Andreas Gefeller vystudoval vizuální komunikaci a fotografii na univerzitě v Essenu. Fotografická díla tvoří převážně v sériích. Jeho snímky působí jako dokument, ale v nich zobrazená realita se vymyká skutečnosti. U fotografií ze sbírky „The Japan Series“ (Japonská série) použil techniku vícenásobné expozice. V roce 2010 pobýval Andreas Gefeller v rámci projektu „European Eyes on Japan“ v Japonsku. Svůj fotoaparát směroval kolmo nahoru a fotografoval tak typické japonské stožáry elektrického vedení, pouliční lampy a jejich kabely. Následně digitálně poskládal několik snímků dohromady a prolnul je tak, že na obraze vznikly celé spletence kabelů. Tuto skutečně a zároveň surrealisticky působící spleť kabelů můžeme chápat jako metaforu pro neprůhledné digitální propojení, pro stále rostoucí tok dat a informací – tedy jako veselý, ale zároveň vážný obraz naší „globální vesnice“.

Johannes Gervé (*1965, žije v Ettlingenu)

Johannes Gervé studoval malbu na Státní akademii výtvarných umění v Karlsruhe, kde byl žákem Klause Arnolda. Od roku 1991 působí jako umělec na volné noze. Gervé hodně cestuje. Pravidelně jezdí na moře, kde se nechává zaměstnat jako kapitán na výletních plachetnicích. Tyto zpravidla několikatýdenní cesty se odrážejí v jeho umělecké tvorbě. Své zážitky a dojmy, které jsou kombinací vzpomínek a subjektivních pocitů, přenáší na plátno nebo papír. V tomto kontextu působí obě zde vystavená zdánlivě abstraktní díla jako prchavá a silně barevná reprodukce jeho dojmů z moře a cest. Ve své lehkosti a transparentnosti působí díla Johannese Gervého jako akvarely, on však používá kombinovanou techniku, která se skládá ze silně zředěných akrylových barev, kvaše a někdy také pastelů.

Ilona Herreiner (*1970, žije v Augsburgu)

Po ukončení studia náboženské pedagogiky a sociální práce v Eichstättu a Freiburgu se Ilona Herreiner vyučila řezbářkou. V letech 2000 až 2006 studovala obor sochařství na Umělecké akademii v Karlsruhe a byla žákyní prof. Johna Bocka. Jako sochařka pracuje autorka především se dřevem. Její postavy jako by pocházely ze světa pohádek, bajek a fantazie. Často představují napůl člověka a napůl zvíře nebo připomínají obrazy snových vidění a fantazií Francisca de Goyi (Los Caprichos), Johanna Heinricha Füssli nebo Williama Blakea. Postavy Ilony Herreiner jsou obráceny do sebe a patří do jakéhosi těžce zařaditelného jiného světa a tajemné přírody, jsou rozverné a vážné zároveň. Pro EnBW vytvořila Ilona Herreiner postavy hrající si se svými ženskými půvaby, které zosobňují čtyři obnovitelné zdroje energie – vítr, slunce, blesk a vodu. Ilona Herreiner je držitelkou ceny udělované EnBW v rámci výstavy na podporu umění „Ateliereinblicke“ (Pohled do ateliéru) z roku 2007.

Bodo Kraft (*1951, žije v Ettlingenu)

Bodo Kraft studoval na Akademii výtvarných umění ve Stuttgartu (u Rudolpha Haegeleho) a v Karlsruhe (u Horsta Antese a Herberta Kitzela). Se svými malbami patří k představitelům tzv. „nové figurace“. Tento umělecký směr vznikl v 60. letech jako reakce na svět zahlcený neosobním abstraktním uměním a prosazoval návrat k figurální malbě. Zde vystavený obraz patří do série obrazů nazvané „Stěny v ateliéru“. Malíř prezentuje své malířské schopnosti tak, že maluje konkrétní nebo volně vymyšlené stěny svých ateliérů, které vypadají, jako by byly skutečné. Stěny zobrazuje se všemi banalitami (cákance od barev, fleky, vypínače) a předměty (lístečky, výstřižky obrázků a textů, opěradla od židlí), které se na takové stěně nebo před ní mohou nacházet. Plátno s barevnými poli, podle kterého je dílo nazváno a které působí jako náhodně opřené, také vypadá jako obraz v obraze. Je to výborný příklad tzv. trompe-l’œil (umělecké techniky iluzivní malby). Tzn., že se jedná o optickou iluzi, která nutí pozorovatele k zamyšlení nad fikcí a realitou, nad tím, co je na obraze namalováno a co skutečně zobrazuje, nad plochou a prostorem. Především jde však o znázornění rozdílu mezi skutečností obrazu a skutečností na obraze.

Mischa Kuball (*1959, žije v Düsseldorfu)

Mischa Kuball pracuje nejčastěji se světlem ve veřejném prostoru a ve městech. V letech 2004 až 2007 vyučoval mediální umění na Vysoké škole designu v Karlsruhe a od roku 2003 je členem uměleckého poradního sboru v Centru pro mezinárodní světelné umění v Unně. Od roku 2007 působí jako profesor na Vysoké umělecké škole mediálních studií v Kolíně. Své instalace, které zasazuje do prostoru a kontextu, vystavuje na mezinárodní úrovni. Pro EnBW a její nově postavenou budovu EnBW City vytvořil v roce 2009 v rámci soutěže Kunst-am-Bau originální světelnou skulpturu: na piazze před budovou postavil meteorit o velikosti dodávky, který působí dojmem, jako by se zavrtával do země. Přes den se dílo divákovi prezentuje jako stříbrnošedá lesklá hrouda; po setmění a v noci žhne a jeho světlo pomalu sílí a zase slábne. Světelná skulptura leží jako divadelní rekvizita před vchodem do společnosti a určitým provokativně ironickým způsobem odkazuje na činnost EnBW.

Armin Linke (*1966, žije v Miláně a Berlíně)

Fotograf a filmař Armin Linke vyučuje uměleckou fotografii na Vysoké škole designu v Karlsruhe a ve svých dílech se zabývá hranicemi mezi fikcí a realitou. Přitom ho zajímají síly, které působí mezi urbanitou, architekturou a funkčností a interakce mezi lidmi uvnitř tohoto materiálního a zároveň duchovního prostoru. Dokumentuje následky globalizace, klimatických změn a čtvrté průmyslové revoluce (digitalizace). Zajímá ho, jaké následky bude mít proměna měst na megaměsta a propojení postindustriální společnosti pomocí informačních a komunikačních technologií. Jako příklad uvádí obrovský dopad špičkové technologie na člověka a životní prostředí. V roce 2010 dostal Armin Linke od EnBW zakázku, aby fotografoval průběh prací na stavbě nové, moderní a vysoce účinné uhelné elektrárny RDK 8 (Rheinhafendampfkraftwerk, blok 8) na řece Rýn v blízkosti Karlsruhe. Fotografie zachycují jednotlivé etapy této gigantické stavby, z níž mnohé po jejím dokončení zůstane ukryto, a představují tento stavební projekt jako impozantní výsledek spojení technické inteligence a lidské síly. Zároveň však ukazují, jak komplexní provoz a obrovská rozloha této elektrárny téměř nechávají zmizet člověka.

Britta Marquardt (*1974, žije v Schlüsselfeldu)

Britta Marquardt se nejdříve vyučila stolařkou a řezbářkou a teprve poté začala studovat na Umělecké akademii ve Stuttgartu. Studia zakončila získáním diplomu u prof. Marielly Mosler. Záliba v materiálech a jejich řemeslném zpracování se odráží i v její umělecké tvorbě. Její specialitou jsou knoflíky, které navléká na dráty a z nich pak vytváří trojrozměrné figury a skulptury. Vznikají tak překvapující výtvory s neobvyklými názvy a obsahem. Dílo „Zodpovědnost“ má tvar tradiční busty, na jejíchž ramenou jsou upevněna zlatá vejce – podobně jako nárameníky na důstojnické uniformě. Dílo „Čepec“ je také busta zakrytá přehozem, skrz který prosvítá postava nacházející se pod ním. Obě díla jsou zhotovena z knoflíků. Umělkyně si pohrává s funkcí a estetikou neobvyklého materiálu a zpochybňuje představy o člověku, jeho identitě a konstituci. Britta Marquardt je držitelkou ceny udělované EnBW v rámci výstavy na podporu umění „Ateliereinblicke“ (Pohled do ateliéru) z roku 2010.

Betty Rieckmann (*1986, žije v Karlsruhe)

Kalifornská rodačka Betty Rieckmann studovala nejdříve volnou malbu na umělecké akademii v Karlsruhe; poté získala titul B. A. v oboru světelný design na Vysoké škole pro užitou vědu a umění v Hildesheimu. Obě studia ovlivnila její uměleckou tvorbu, neboť maluje světlem. S oblibou vytváří série nebo vícedílná díla a instalace ve veřejném prostoru, které ohromují nejen svou barevností, ale také svou technickou rafinovaností. U příležitosti výročí 300 let od založení města Karlsruhe představila v zámeckém parku svou instalaci „Light trees“: mezi stromy umístila tepelně tvarované 2,70 m vysoké trubice z plexiskla, které mají uvnitř LED diodu a reagují na dotek nebo na přiblížení a vysílají do okolí barevné světelné impulsy. Svou světelnou instalací „a morphing Frank Stella“ vzdává poctu známému americkému malíři a sochaři. Čtvercové nástěnné objekty jsou poskládány až do 13 světelných vrstev. Za jednotlivými lištami jsou ukryta LED vlákna. Naprogramováním vzniká téměř nekonečné množství barevných světelných kombinací, které vytvářejí fascinující světelný prostor. Betty Rieckmann je držitelkou ceny udělované EnBW v rámci výstavy na podporu umění „Ateliereinblicke“ (Pohled do ateliéru) z roku 2015.

Lukas Schneeweiss (*1979, žije v Karlsruhe)

Lukas Schneeweiss studoval na Umělecké akademii v Karlsruhe. Dá-li se jeho způsob práce vůbec někam zařadit, pak je konceptuálním umělcem. Pracuje s nejrůznějšími médii, materiály a technikami. Například nechal pošít neopracované lněné plátno různobarevnou přízí a vystavil jej v rámu z tvrdé oceli. Pozlacené mosazné tyče našrouboval ve tvaru mříže přímo na stěnu tak, aby jejich kulaté konce byly na stejné úrovni. Světlo dopadající na konec železných tyčí se pak odráží v barvách duhy. Pro své video nazvané „Kočka v okně“ umělec nafilmoval bílou kočku jménem Sanaa. Zvíře leží na zemi, zaměstnané samo sebou a vypadá naprosto uvolněně. V divákovi může tato zvířecí scéna evokovat obrázek zpomaleného světa bez stresu. Práce Lukase Schneeweisse se nedají jednoduše interpretovat. Schneeweiss chce diváka zmást – přesně jak říká slogan, který kdysi umístil na střechu jedné budovy: „Líbí se mi, když přemýšlíš“. Lukas Schneeweiss je držitelem ceny udělované EnBW v rámci výstavy na podporu umění „Ateliereinblicke“ (Pohled do ateliéru) z roku 2014.

Stefan Strumbel (*1979, žije v Offenburgu)

Stefan Strumbel je samouk a k umění se dostal přes graffiti a street art. Je multimediálním umělcem a ve svých dílech se ironicko-provokativním způsobem ve stylu pop-artu zabývá idoly, značkami a velkými kulturními tématy lidstva. Například oblékl zaprášené kukačkové hodiny do nového kabátu tak, že je pomaloval pestrobarevnými barvami a vyzdobil je morbidními rekvizitami, jako jsou lebky, kosti nebo napodobeniny samopalu. Jeho zásluhou byl zachráněn kostel Panny Marie v malé vesnici Goldscheuer (blízko měst Kehl/Strassburg), který byl postaven v 60. letech a hrozila jeho demolice. Stefan Strumbel kompletně zrenovoval interiér kostela a udělal z něj veřejnou atrakci: pod gotický oblouk na zeď presbytáře umístil skupinu Ukřižování s nápadnou svatozáří, kterou podsvítil růžovým světlem. Za emporu umístil monumentální Madonu s pokrývkou hlavy typickou pro tento region. Pod heslem „What the Fuck is Heimat?“ zpracovává téma, které je zvláště v Německu velmi komplikované: ukazuje obyvatelku Schwarzwaldu v kroji a typickém klobouku, jak šňupe kokain. Toto dílo nazval „Droga domova“. Do kotvy a srdce, což jsou křesťanské symboly pro naději a lásku, vepsal neonovou barvou slovo „domov“ a nechává tak znovuožít tradiční představy, ba dokonce jim propůjčuje status kultu. Jeho projev je vědomě kýčovitý, polemický, lehce agresivní a má ironický podtext, ale zároveň je to myšleno s láskou.

Patricia Waller (*1962, žije v Berlíně)

Patricia Waller pochází z Chile a studovala na Umělecké akademii v Karlsruhe. Její technika spočívá v tom, že svá díla vytváří z vlny, což je s trochou nadsázky technika ručních prací údajně určená ženám. Autorčina k dokonalosti vyvedená záliba v pletení a háčkování se před ničím nezastaví a na umělecké scéně si s ní vydobyla jedinečné postavení. Ve svých dílech se vtipným způsobem, který zároveň vybízí k zamyšlení, zabývá tématy jako „ženy a technika“, „počítačové hry“, „pokusy na zvířatech“, „handicapy“, „nehody“ nebo „jídlo v umění“. Měkký povrch a příjemný pocit při doteku uměleckého díla přitom – s radostí a někdy také sarkastickým způsobem – potlačuje skutečnou hmotnou podstatu znázorněných živých tvorů nebo předmětů a poukazuje také na stereotypy v chápání rozdílných mentalit a v rozdělení role ženy a muže. Svou skulpturou „Domácí pomocník“, což je růžová kombinace slůněte a vysavače, autorka například poukazuje na jednu z typických příčin konfliktů mezi mužem a ženou, kterou jsou domácí práce. S touto fantastickou figurkou je problém otravného vysávání už navždy minulostí.